Červená karkulka
Kdysi dávno, ale nebylo to zas až tak dávno, vlastně se to mohlo stát včera a může se to přihodit zase zítra, zkrátka byla žila v chaloupce na kraji lesa jedna holčička a ta si ráda oblékala červený kabátek a červený čepeček. A protože se tenkrát tomu čepečku říkávalo karkulka, začali podle něj i děvčátku říkat Červená Karkulka.
Toho rána na začátku července řekla maminka Červené Karkulce: „Babička má dneska narozeniny. Zajdeš za ní, hezky jí za nás za všechny popřeješ a doneseš jí něco na zub. Táta je v práci a já musím pro balík na poštu, tak půjdeš sama. Už jsi dost velká, tak to zvládneš jedna dvě.“
Karkulce se moc nechtělo, měla trošku strach, sama ještě nikdy tak daleko nešla. Ale co mohla dělat? Maminka je maminka, ta když něco řekne, tak to platí. Vytáhla z komory košík a začala se připravovat na cestu. Do košíku dala bábovku, kterou upekla maminka, a láhev borůvkového vína, které vyrobil tatínek. Mezi bábovku a víno zastrčila obrázek, který sama nakreslila.
Červená Karkulka
„Víš, že babička bydlí až v chaloupce za lesem. Cesta je to dlouhá,“ povídá maminka Karkulce, „tak se nikde nezdržuj, s nikým se nepouštěj do řeči a běž rovnou po cestičce přes les! A hlavně z cesty neuhýbej, abys propánajána nezabloudila a neztratila se a aby se ti nic nestalo…“
„Ano, maminko,“ špitla Karkulka, popadla košík, nasadila si na hlavu svůj oblíbený červený čepeček a vyrazila za babičkou. Branka klapla. Karkulka zamávala. A také maminka zamávala.
„A zazpívej babičce písničku nebo řekni básničku,“ volala maminka ode dveří chaloupky. „Nějakou narozeninovou! Udělá jí to radost! Když má ty narozeniny…“ To jistě, mumlala si Karkulka pod nosem a dělala, že už maminku neslyší, že už je moc daleko od baráku. Babička je hluchá jako poleno a já ji budu zpívat, to určitě.
Maminka se ještě podívala, jak Karkulka procupitala po mezi mezi polem s bramborami a polem s pšenicí, a pak už se vrátila zpátky do chaloupky, zavřela dveře a Karkulka…, Karkulka zůstala na své cestě sama.
Minula louku s vlčími máky, protáhla se kolem ostružiníku, jednu ostružinu zkusila, ale ostružiny ještě opravdu, jak tvrdil tatínek, nejsou zralé. U sváteční lípy se dala doprava a pak Karkulku obstoupil les. Náhle se zešeřilo, cestička se zúžila a moc dobře se po ní nešlo, protože byla rozvrásněná táhlými kořeny stromů, o které se tak snadno zakopává.
Ovšem Karkulčina bosá chodidla se mezi těmi vystupujícími kořeny umně proplétala. Hravě si poradila také s ostrým kamením, seschlými větvičkami, šiškami a spadanými větvemi. Koneckonců byla od malička zvyklá běhat po lese bosky, takže měla docela dost natrénováno. Ale jak už to tak bývá, čím déle kráčela po lesní cestičce bez klopýtnutí, tím více ztrácela ostražitost, tím méně se na své kroky soustředila, přestala se dívat pod nohy, přestala se dívat, kam šlape, přestala sledovat terén, všechny ty nerovnosti, výčnělky a výmoly, všechny ty nástrahy, které na ni číhaly pod nohama, a stále častěji její pohled utíkal k vysoko vzrostlým stromům, zda tam někde v jejich korunách nezahlédne roztomilou veverku nebo barevného ptáčka. A v tom bác. Pařez trčící z prostředka pěšinky se jí postavil do cesty. Karkulka o něj zaškobrtla, zavrávorala – a už už se řítí nosíkem k zemi. Instinktivně udělala tři rychle kroky vpřed, rozhodila paže do stran, zašmátrala kolem sebe, jako by se chtěla něčeho přidržet, jako by hledala zábradlí, které však na lesní cestě hledala marně. V ruce stále pevně třímala madlo košíku a jak její paže vyletěla nahoru i košík opsal ve vzduchu obrovský kruh, div se z něj nevysypaly všechny ty dárky pro babičku. Avšak nebudu vás už napínat, milé děti, na poslední chvíli se Karkulce přeci jen podařilo rovnováhu vyrovnat a udržet se na nohou. Nespadla.
„Uff,“ oddychla si Karkulka, „to bylo o fous.“
Karkulka přečkala nehodu bez větší újmy. Věci v košíku ale takové štěstí jako ona neměly. Láhev borůvkového vína se sice nerozbila, jenže přimáčkla bábovku – a ta je teď rozdrobená napadrť. Co s tím? Přemýšlela Karkulka. Přeci babičce nemůžu dát k narozeninám rozdrobenou bábovku, co si o nás pomyslí? Že ji dáváme drobky jako když se sype slepicím… Co budu dělat? A ten obrázek, ten je teda taky pěkně zmačkaný.
Po chvíli přemýšlení však zakroutila smířlivě hlavou: „Mno, koneckonců s tím teď už nic nenadělám, tak co.“
Obrázek narovnám, takto ho vyžehlím dlaní, babička nic nepozná, vždyť má špatné oči. A bábovka? To taky babičce vysvětlím. To pochopí. Ještě bude ráda. Stejně nemá zuby, jídlo si musí trhat rukama, protože nic neukousne, už to holt bude mít dopředu nalámané na jednotlivá sousta. Řeknu jí, že je to nová receptura pro důchodce a lidi se slabým chrupem: Drobená bábovka. Ano, řeknu jí, že drobené bábovky jsou teď velice oblíbené. Že ji maminka upekla podle receptu z televizní soutěže.
A zatímco takto přemýšlela a vymýšlela, co s rozdrobenou bábovkou a zmačkaným obrázkem, kde se vzal, tu se vzal, přitancoval k ní vlk.
„Ahoj,“ řekl vlk.
Karkulka na něj vytřeštila oči. Kde se tu bereš, chtěla se nebojácně zeptat, jenže než se stačila nadechnout k prvnímu slovu, tak už to strašlivé zvíře s tím falešným úsměvem na rypáku spustilo, že prý Karkulko, kam jdeš a co to neseš a tobě to dneska ale sluší a ty máš ale moc nádherný červený šátek.
„To není šátek, ale karkulka,“ opravila Karkulka vlka.
„Aha. To jsem nevěděl, to je zajímavé,“ lísal se vlk. „A co ještě máš? A kam jdeš? A sama? Sama? Samotinká? Takhle v lese?“
A teď si to, děti, představte, tomu snad ani nebudete věřit. Karkulka byla z toho nečekaného setkání s vlkem a z toho jeho nečekaně přátelského chování tak překvapená a z toho překvapení tak popletená, že si začala s vlkem normálně povídat. Normálně s ním klábosila, jako by ona nebyla Červená Karkulka a on nebyl strašlivý zlý vlk, ale jako by to byli staří dobří kamarádi nebo spolužáci ze školy, jako by dočista zapomněla, co jí maminka přikázala. Postávala tam takhle ledabyle proti vlkovi, pohupovala se v kolenou, prstíkem poklepávala na košík, až drobečky z bábovky na dně košíku poskakovaly, a ležérně a bez skrupulí povídala a povídala až nakonec vlkovi vyzvonila, co vyzvonit nesměla. Pověděla mu kam jde, proč tam jde a co babičce nese. Zkrátka zlý vlk ji obelstil, dostal ji, jak se říká, dostal ji tam, kam ji dostat chtěl: Dostal z ní všechny informace, které potřeboval pro svůj hrůzostrašný plán.
„Tak to bys té své babičce měla přinést taky nějakou kytku, ne? To se sluší. Támhle za tou zatáčkou mám takové svoje tajné místečko, takový malý palouček, v tuto roční dobu tam roste opravdu nádherné kvítí. Zajdi tam něco natrhat, ne? Času ti to moc nezabere, babičku potěšíš…“
A to víte: Zpitomělá karkulka se dala zlákat. Zapomněla na to, co jí maminka kladla na srdce, zapovídala se, zdržela se, sešla z cesty, odbočila, vydala se na vlastní pěst natrhat kvítí, sice s dobrým úmyslem, že potěší babičku kytičkou, jenže proti nařízení své maminky. A to byla chyba.
Zatímco Karkulka na palouku vázala kytici, vlk na nic nečekal a uháněl k babiččině chaloupce, až se mu za patami prášilo.
Před dveřmi do babiččiny chaloupky leží rohožka, pod rohožkou je schovaný klíč od domu. Vlk rohožku nadzvedl – a byl tam. Karkulka nekecala, přesně, jak mi to řekla.
Odemkl, vkradl se dovnitř. Hned za dveřmi, ještě na verandě, málem zakopl o plechový kýbl, tak tak se mu vyhnul.
„Sakryš,“ zasyčel vyplašeně vlk.
Opatrně otevřel dveře vedoucí z verandy. Přikrčený hleděl škvírkou mezi dveřmi do domu. Nic. Nikdo. Tiše překročil práh do další místnosti a už ji vidí. Vetchá stařenka, shrbená, zkroucená, pomalé pohyby, sotva se drží na nohou. Vidí ji, pozoruje babičku. Přešlapuje v kuchyni u sporáku, stojí k němu otočená zády a něco míchá v hrnci. A vtom si vzpomněl, že mu Karkulka pověděla, že je její babička hluchá jako poleno. Uchechtl se, zašklebil se.
„Dobrý den, babičko,“ řekl polohlasem. Nic. Žádná odpověď.
„Dobrý den, babičko!“ vyrazil ze sebe hlasitěji. Nic. Žádná reakce. Babička se stále hrbí nad sporákem, vejrá do hrnce a nerušeně cosi míchá.
„Nazdar, babí!“ zakřičel vlk hřmotným hlasem. Babička se zarazila, odlepila zrak od hrnce, ustala v míchání. Okamžik jen tak nehybně stála, koukla na strop, pak se poškrábala za uchem a zase začala usilovně míchat.
Vlk se rozchechtal. Tak teda zkusíme vyšší level! Vrátil se zpět na verandu. Rozpřáhl nohu co to šlo a nakopl plechový kbelík, až to zařinčelo. Domem se prohnal plechový rámus. Jenže s babičkou ani to nehnulo. A tak vlk sebejistě nakráčel do kuchyně, zaklepal babičce na rameno a než se babička stačila otočit a vyjeknout leknutím, tak ji sežral. I s vařečkou.
Pak zívl, v ložnici si oblékl babiččino pyžamo, uvázal si kolem hlavy její šátek, vlezl do postele a usnul.
Kdo ví, jak dlouho spal. Ale rozhodně bylo ještě světlo, když ho vzbudilo jakési bušení. Karkulka nenašla pod rohožkou klíč, a tak jí nezbývalo než zaťukat na dveře. A jelikož věděla, že má babička problémy se sluchem, zabušila na ty dveře vší silou. Jako by bouchala na vrata do samotného pekla.
„Co je? Vždyť je otevřeno!“ zahulákal rozespalý vlk z babiččiny postele.
A skutečně, dveře šly otevřít. Karkulku vůbec nenapadlo zkusit kliku, jestli není otevřeno, a teď se za to trochu styděla. Vešla dovnitř. Hned za dveřmi ji ale překvapil plechový kbelík, který se válel na podlaze. Překročila jej a zakroutila hlavou. Co to má být? Vždyť babička byla vždycky tak pořádkumilovná.
„Babičko, kde jsi?“ zakřičela Karkulka do útrob chaloupky.
„V ložnici!“ odpověděla jí chaloupka.
Babička má nějaký divný hlas, pomyslela si Karkulka, ale mávla nad tím rukou a radostně, protože přeci sama zvládla cestu přes les až k babičce, zamířila do ložnice.
A tam ho spatřila. V babiččině posteli se válel vlk převlečený za babičku. Hned ho poznala. Karkulka hned věděla, že v posteli neleží její milá babička, ale že se tam rozvaluje strašlivý vlk. Přesto předstírala, že je vše, jak má být, že se nic zvláštního neděje. Snad aby vlka nevyplašila. A také aby měla čas na přemýšlení, jak se z té šlamastyky dostat. Musím něco vymyslet. Musím toho vlka nějak obalamutit. Musím si s ním povídat jakoby nic.
„Babičko, proč máš tak velké oči?“ zeptala se.
„To abych tě lépe viděla!“ řekl vlk s potlačovaným smíchem.
„A babičko, proč máš tak velké uši?“
„To abych tě lépe slyšela!“
„A babičko, proč máš tak velké zuby?“
„To abych tě mohl sežrat!“
A když vlk vyslovil to slovo „sežrat“, Červené Karkulce vypršel časový limit na přemýšlení. A jelikož za tu krátkou dobu nestihla nic vymyslet, tak ji vlk sežral. I s tím červeným šátkem, co vlastně není žádný šátek, ale karkulka.
Pak vlk zívl a usnul.
Když se nad ránem vracel z lesa kolem babiččiny chaloupky myslivec s jezevčíkem Brokem a uslyšel z babiččiny chaloupky to děsivé chrápání, hned věděl, co se přihodilo. Na nic nečekal, nad ničím nerozmýšlel, věděl, co musí udělat. Vlka chytil pod krkem, vytáhl ho z babiččiny postele, rozpáral mu břicho, z břicha vyndal nejdříve Karkulku, pak i babičku a nakonec i vařečku a červený šátek, co se mu říká karkulka.
Vlk a myslivec
To vám bylo najednou v chaloupce veselo. Všichni se objímali a radovali se, jak s vlkem zatočili. Tančili a smáli se a Karkulka k tomu zpívala rozpustilé písničky. Myslivec dokonce ochutnal i to borůvkové víno, i když po ránu zásadně nikdy víno nepil. A zatímco se babička s Karkulkou ládovali drobenou bábovkou, myslivec naládoval vlkovi do toho rozpáraného břicha kamení. Když se pak později vlk probudil a měl žízeň, šel se napít ke studni, jenže jak se naklonil přes okraj studny, kamení ho převážilo a stáhlo ho dolů. Jen to žbluňklo.
Všichni se tomu zasmáli. A potom nastal čas loučení.
„Pozdravuj doma,“ pověděla babička s úsměvem. Slupla poslední kousek bábovky, otřela si drobky z brady a pak vážněji dodala: „A vzkaž mamince, že na některé věci už jsi dost velká, ale na některé ještě ne.“
„Je to tak,“ přidal se k babičce myslivec. „Nikdy nevíš, na koho v temném lese narazíš. A vůbec, Karkulko, víš ty co, tentokrát tě domů raději doprovodím. Půjdeme s Brokem s tebou!“ rozhodl myslivec, napadlo ho totiž, že by třeba mohl od Karkulčina tatínka dostat od cesty láhev jeho lahodného borůvkového vína. Moc mu chutnalo.