„Obyčejná“ Bája a fantastická matika
„Dneska to teda byla pruda!“
„O té matice se mi snad bude zdát i v noci,“ přidala se Bája ke své spolužačce, „ještě teď se mi z těch příkladů dělají mžitky před očima.“
„Já už si nespočítám ani knoflíky na svetru,“ unaveně vzdychla Mája.
„Vždyť ho máš na zip,“ zakoulela očima Bája. „Ale takový zip, to by vlastně mohla být taky taková číselná řada…,“ nedokončila myšlenku a raději rychle mávla rukou, aby se ta představa rozplynula.
Holky se pomalu loudaly ze školy a rekapitulovaly dnešní školní den. Poslední vyučovací hodinu měly matematiku a na první pohled bylo vidět, že Báju i Máju ta hodina pořádně zmohla. Ostatně úplně stejně jako ostatní žáky. Paní učitelka Mgr. Adéla Muchová, jejich matematikářka, je totiž dost přísná, rázná a náročná a rozhodně svým žákům nedává nic zadarmo.
„Všude vidím čísla, závorky a plusy a mínusy… vůbec to nemůžu vytřást z hlavy,“ znaveně ze sebe vypravila Bája.
„Vždyť ti to Mucha furt říká: Matematika je prostě všude,“ odvětila Mája.
„Jo přesně, třeba tam –“ Bája ukázala na nedalekou lavičku, na které seděly dvě děti z nižšího ročníku. „Tam naprosto jasně vidím jedna plus jedna, tedy jedna plus jedna v závorce.“
Mája se nedůvěřivě zahleděla stejným směrem, kterým se dívala Bája. Pak stočila obličej zpět na svou kamarádku a vážně povídá: „Tak to je skutečně, ale opravdu a naprosto jasný případ! Tedy příklad,“ opravila se a začala se chechtat.
Bája se také rozesmála: „Jaký případ!? Já ti dám případ! Ty hydro! Já to tam fakt vidím! Jedna plus jedna v závorce.“
„Neboj, neboj, jen klid, já to tam taky vidím, moje maličká, jedna plus jedna v závorce na lavičce,“ Mája vyprskla smíchy, „vždyť říkám: je to úplně jasný příklad. Tedy pokud se mu trochu vychytají mouchy, že?“
„Nebo spíš Muchy, “ usmála se Bája.
„Myslím to s vámi dobře! Na gymnáziu se s vámi nikdo mazat nebude!“ Mája teatrálně napodobila paní učitelku Muchovou.
„Matematika je všude kolem nás. Budete se s ní setkávat po celý svůj život,“ dodala Bája a obě holky se rozesmály.
„Ty jo, ta matika dneska byla fakt příšerná!“ Mája si odfoukla ofinu z čela. „Jestli ani po dnešku nezačneme ve všem vidět ty čísla, jak furt říká Mucha, tak pak už nevím kdy.“
„Hele, na mě nekoukej, ti říkám, že já ty čísla dneska už všude vidím,“ zakroutila Bája hlavou. „A je to strašné!“ hned dodala. „Jen si to představ, jak ti ty čísla a znaménka a závorky a příklady lítají všude kolem hlavy. Sedají si na lavičky, číhají na stromech, na chodníku, v pruzích na přechodu pro chodce… prostě všude. Míhají se kolem tebe a dorážejí na tebe a pořád tě vyrušují.“
„A taky narušují, že?“ skočila Báji do řeči Mája a zaťukala si prstem na čelo.
„Bohužel i narušují. Jenže ty příšery matematický nemůžeš odehnat, protože nechceš na ulici mávat rukama jako nějaký blázen, který plaší neviditelné duchy.“
„Wiwí, wewé,“ Mája zamávala rukama ve vzduchu jako by se snažila rozehnat dýmová mračna, „čísla útočí! Wiwí, lítají kolem mě, dělají na mě nálety!“
„Pomóc, jsou všude!“ přidala se Bája a začala máchat kolem sebe stejně jako Mája. „Útočí jako otravné mouchy!“
„Mouchy útočí! Bzuuum, bzuuuuum,“ rozbzučela se Mája. „Mucha útočí, bzuuuuuuuum!“
„Jenže víš ty co, Májo?“ Přerušila Bája s vážnou tváří Májino bzučení. „Víš, na koho sedají mouchy, no, na koho?“
„Na koho? Spíše na co, ne?“ řekla Mája pohotově.
„Jo, přesně: na co? Co má moucha ráda? Co miluje?“ Bája si prsty stiskla nos a zatvářila se, jako kdyby právě ucítila strašlivý smrad: „Přesně na to. “
„Jako na to?“ Také Mája se zatvářila štítivě a zacpala si nosní dírky.
„Blééé,“ Bája vyplázla jazyk a zkřivila obličej.
Mája se rozesmála, natáhla paži k okrasnému keři, co rostl hned vedle té lavičky s těma dvěma dětmi, a spustila: „a příklad pokračuje, milí žáci, lehké příklady jsou pro špatně vycvičené opice, my jsme inteligentní trolové, teda tvorové, my si vybíráme příklady těžké, takže jedna plus jedna v závorce, krát začátek závorky, šest set padesát tři bobulí,“ Mája nakreslila prstem do vzduchu kolečko, které mělo znázornit bobuli, „mínus čtyři rozkošní ptáčci, co rádi papají bobulky a mouchy,“ Mája se dotkla rukama ramen a zamávala pažemi jako ptáček křídly, „konec závorky, děleno opadané listí neznámého počtu, krát všechny barvy podzimu, mínus odpadkový koš a v závorce všechno, co je v něm. A teď počítejte!“
Bája se rozesmála: „Tak to by nevypočítala ani Muchová!“
„Tak ta rozhodně. Mucha. Ale zase by na to aspoň láskyplně civěla jako na…,“ Mája si zacpala nos.
„Jako na to, na co mouchy rády sedají,“ doplnila Bája. „A nám pořád dává takové těžké příklady!“
„Akorát nám chce uvařit mozek!“
„Jo, přesně, uvařit mozek! A to ani nevíš, co se mi stalo, když jsem šla teď po matice ze šatny.“
„Co se stalo?“ zeptala se Mája zvědavě.
„Tomu nebudeš věřit. Si to představ: Odcházím od své skříňky,“ vypráví Bája, „jdu ze šatny a že se podívám na hodinky, za jak dlouho mi to jede, jakože jestli musím pospíchat na trénink. Dívám se na mobil na hodiny a najednou mi Richard ťuká na rameno a prý co dělám?
‚Jako jak jako co dělám?‘ koukám na něho vyjeveně.
‚No co děláš? Stojíš tady už pět minut uprostřed chodby, čučíš do mobilu jako koza na plot a lidi tě musí obcházet jako princeznu.‘
‚Aha, tak promiň,‘ říkám mu. Jsem se mu jako fakt omluvila. A víš, co jsem tam celou tu dobu dělala?“
„Ne. Co?“
„Počítala, kolik je třináct děleno třicet pět. – A nemohla to vypočítat.“
„A proč jsi to počítala?“
„No, třináct děleno třicet pět, chápeš?“
„Ne. Proč zrovna třináct děleno třiceti pěti?“ Mája rozpačitě zakroutila hlavou, ale vtom jí to docvaklo: „Jó tááák, jako hodiny, tak to je teda síla!“ rozchechtala se.
Odpoledne Bája ležela na posteli a střídavě si četla knížku a koukala do mobilu. Odpočívala. Trénink jí dal zabrat. Navíc na něj dorazila pozdě, takže musela za trest dělat ještě dřepy. A trenér vždycky schválně počítá tak, aby jich člověk musel udělat víc. Bylo jich snad tisíc…
Něco po čtvrté hodině se ve dveřích od bytu objevila maminka.
„Ahoj, co bylo ve škole?“ zeptala se ještě s rukou na klice.
„Nic,“ automaticky odpověděla Bája.
„A co oběd?“
„Dobrý.“
„A co jste měli?“
„Řízek s kaší.“
„Tak to je náhodička, dneska ho budeš mít i na večeři!“ zvolala maminka.
„Na večeři řízky?“ Bája se zatvářila nechápavě.
„Jo budeme mít hosty. Pomůžeš mi smažit!“
„Ale mami, se musím učit.“
„A cos dělala doteď?“
„Se učila!“
„Tak vidíš, za chvilku přijde táta s Pepíčkem, tak už si pomalu dodělávej, co potřebuješ, budeš obalovat!“
„Ale maminoooo…“
„Copak Barčo?“
„Hrrrrr.“
Maso putuje z tácu na pánev a z pánve do mísy. Maminka s Bájou smaží. Každá má svou pánev, smaží současně na dvou pánvích a v kuchyni se kupí nové a nové řízky. A celým bytem se táhne intenzivní zápach přesmaženého oleje.
„To snad ani nestihneme vyvětrat,“ zamračila se maminka.
Také Bája se zamračila: „Tak proč jich smažíme tolik?! To je nekonečné!“
„Protože budeme mít hodně strávníků.“
„Jak hodně?“
„Uvidíš.“
Bája se dívala do pánve – smažila řízky a dávala na ně pozor. Jenže najednou jako by ji něco v té pánvi začalo hypnotizovat: dvě stě padesát gramů flákoty, plus iks zrníček soli, plus závorka, mouka plus vajíčko plus strouhanka, konec závorky, krát olej, co prská na všechny strany, rovná se řízek.
„Uff,“ rychle zatřepala hlavou, aby rozehnala ty matematické fantazie, co se jí smaží na pánvi a co se jí snaží usmažit mozek, a vrhla netrpělivý pohled na maminku: „Kolik?“
„Pokud dorazí všichni, tak jich tu bude jako much,“ usmála se maminka a mrkla na Báju.
Ještě to tak – aby přivandrovaly mouchy, napadlo Báju. Nebo dokonce Muchová.
„A jo, vidíš,“ maminka ukázala bradou na mísu s řízky, „kolik jich už vlastně máme? Raději je spočítej!“
„Cože?“
„Spočítej ty řízky!“
„Ale mami, je jich kupa, já ti to počítat nebudu!“
„Proč ne?“
„Prostě jich je plná mísa! Co na tom chceš počítat?“ odsekla Bája.
„Prostě se ti nechce,“ odvětila maminka a legračně na Báju vypoulila oči. „Jsi líná jako veš!“ popíchla ji a začala se smát.
„Maminoooo…“
„No jo, vždyť tě znám: mouchy sežerte si mě, že? Tak počkej, zavolám Pepíčka, on to spočítá. Už umí do stovky. Nebo raději ne, on by ujídal. To radši ne. Jen aby to stačilo…“
„A proč přijdou zrovna dneska?“ pokračovala Bája otráveně. „Ve všední den?“
„Neplánované akce jsou ty nejlepší, to nevíš?“ maminka se opět zasmála. „A nemel furt a obrať to! Se ti to připaluje.“
Bája zakoulela očima. No to zas bude, pomyslela si. Ale smažila. Smažila bez dalších řečí jako správná a poslušná dceruška.
Chvíli po večeři se návštěva i s maminkou a tátou vydala do ulic. Opravdu jich přišlo jako much, ale Muchová mezi nimi naštěstí nebyla. Konečně klid, oddychla si Bája. Byla po náročném dni unavená a těšila se na rozečtenou knížku – a mobil.
Uvelebila se ve své posteli a ještě pro jistotu zahulákala na Pepíčka, který se poflakoval kdesi po bytě: „Pepé, vypni telku, zalez do pokoje, neotravuj a jdi spát!“ A teď už jen pohoda, relax a plyšoví mazlíčci, usmála se do stropu svého pokoje a sáhla po knize.
Nerušený klid na čtení (a mobil) už ten večer skutečně měla, jenže jej moc nevyužila. Klížily se jí oči. Po nedlouhé chvíli jí kniha sklouzla na obličej, udělala se tma a Bája se začala propadat do říše snů: ...tatínek má 204 řízků. Bája si usmažila o 121 řízků méně, než kolik jich snědl táta. Pepa měl stejný počet řízků jako táta, ale už jich 187 snědl. O kolik řízků má Pepa více (nebo méně) než Bája? Vypočítejte s pomocí závorek. A jedla vůbec máma? A co návštěva? Zbylo na ni něco?
I Pepíček ten večer usnul brzy, ani všechny ovečky nespočítal.