Když si děti hrají s figurkami koníků

Koně, stáj, ohrada. A k tomu dětská fantazie. Hračky ožívají. Dozvíš se mnoho zajímavého o koních a navíc zažiješ velké dobrodružství!

Kolem stáje sedí dvě holčičky a staví ohradu.

„Musíme jí postavit hodně velkou, aby měla Běla s Grošákem velký výběh!“ říká Mája.

„To se ví,“ odpovídá Verča.

„Taky dovezu ze statku nějaké jídlo,“ dodává a opatrně skládá ke stáji malinké vědro, balík slámy a ošatku s ovocem.

Ovoce, sláma i kyblík na vodu jsou sice vyrobené z plastu, ale vypadají jako opravdické. Ostatně stejně jako koníci a všechno ostatní na farmě.

Za chvíli začne oblíbená hra s koníky, stáji a ohradou. Figurky koníků už netrpělivě čekají. Hřebci nervózně podupávají. Závodní klisny cinkají kopýtky o parkety. Kobyly olizují svá hříbátka.

Úvodní obrázek k pohádce Když si děti hrají s figurkami koníků
Když si děti hrají s figurkami koníků

„Musíte být hezky upravené a čisté!“

Hříbátka se nevrle kroutí pod maminčinými jazýčky.

„Ale mami!“ odfrkává Vráňa.

Vráňa je nejodvážnější hříbátko ve stáji. Jenže také je to tak trochu raubíř a neposeda.

„To není jen tak hrát si s dětmi! Musím tě pořádně umýt!“

„Vždyť jsem docela čistý,“ uhýbá před máminým jazykem.

„Ještě tady a tady ještě a pročísnout hřívu…“

„Už dost, dost, dost!“ brání se černý koníček Vráňa.

„Drž!“

„A nehýkej mi tady jako nějaký tvrdohlavý osel! Já ti dám dost, dost…

„A také si pořádně vyklepej kopyta, máš je celé zaneřáděné. Jako bys cválal po hnoji.“

„A nekruť se pořád jako nějaký komediant na pilinách v cirkusové manéži!“

„Stůj pořádně, než tě celého oblížu!“

Na obrázku jsou plastové figurky hříbátka a koně
Hříbátko Vráňa se svou maminkou

„Neposkakuj! Ty, poslouchej, Vráníčku, nehopskej mi tady, nejsi na parkuru!“

„Tak to sis mě teď asi s někým spletl, ne? Nevykopávej na mě ta svá prťavá kopýtka! Se ti odloupnou podkovy, to se budeš divit!“

„Drž přeci! Musím tě umýt!“

„Ale mami!“ koulí očima vraník Vráňa.

„To už určitě stačí,“ dodá po chvíli smířlivě – a při tom na svou maminku šibalsky mrkne: „Když ty mě myješ až moc. Snad ze mě nechceš udělat bělouše!?“

Koníci nedočkavě podupávají kolem ohrady. Malá hříbátka poskakují na místě jako „splašené kobyly“. Všichni vyhlížejí děti. Mohou si krky vykroutit. Jsou natěšení na hraní. Malí i velcí. Krásná Běla, silný plemenný hřebec Grošák i třeštiprdlo Vráňa. Hříbátka, klisny, kobyly i hřebci. Všichni si už chtějí začít hrát s dětmi. I Verča s Májou.

„Kdy už to začne? Kdy už to začne?“

Barča dosvačila a konečně se vrátila do dětského pokoje. Už tam na ni všechny hračky netrpělivě čekají.

Pepíček ještě jí. Jí pomalu, nimrá se v misce s ovesnými vločkami. Klepe lžící o stůl a těká očima po kuchyni. Dělá všechno možné, jen jídlu se příliš nevěnuje. Přestože ví, že dříve, než to sní, od stolu neodejde.

„Tak Verčo,“ natahuje se Barča po své panence Verče, „kterého koníčka si dneska vybereš?“

„A co ty, Májo,“ obrací se ke své druhé panence, k panence Marušce, „ty si budeš hrát s kterým koníkem? Zase začneš drezurou malého Vráni? A pak se projedeš tryskem na Grošákovi?“

„Ano, ano,“ jásá panenka Maruška a tiskne k sobě svou malou panenku.

Panenku? Možná se divíš, že panenka má svou panenku.

A proč by ne, ono to tak přeci bývá. I panenky mívají své panenky a různé hračky. Mají je na hraní. Jinak by jim přeci mohlo být smutno! Třeba když jsou děti ve školce nebo ve škole.

Panenka Verča má svého plyšového medvídka. A panenka Maruška má svou panenku. Panenku Barušku.

„A jakého koníčka by sis vybrala ty, Baruško?“ ptá se Maruška své panenky.

70543 pegas hříbě
70543 pegas hříbě

„Těch ale je!“ Baruška s pusinkou otevřenou dokořán si udiveně prohlíží všechny ty koníčky.

„A každý je jiný!“

„Liší se barvou, že?“ podívá se Verča na Barušku jako paní učitelka.

„A také velikostí,“ přidává se Maruška. „Ti velcí jsou závodní. Závodí na dostizích a skáčou přes překážky. Ty jsou nejlepší!“

„Já mám ráda i ty malé,“ přeruší Verča Máju. Zamává Barušce před obličejem rukou a přiblíží palec a ukazováček k sobě, takže mezi prsty vznikne jen malá škvírka. „I poníky. Já mám ráda všechny koně. I ty nezávodní. Já nemusím pořád jenom s každým závodit, jako ty, Májo, já jezdím na koni jen tak pro radost, protože víš, jaký je nejkrásnější pohled na svět?" Verča triumfálně vznesla otázku jako nějaká vševědoucí moderátorka televizní soutěže a přísně pohlédla na Barušku. Na moment se dramaticky odmlčela, aby vzápětí dodala: „Nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. To si, Baruško, dobře zapamatuj,“ mudruje.

Nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla.

„Vždyť já mám také moc ráda ježdění na všech koních,“ přidává se Maruška. „Vždycky křičím hyjé, koníčku, hyjé – a to pak letíme tryskem, že se sotva udržím. Prostě nádhera!“

„Rekreační vyjížďky na koních jsou nejen příjemné, ale také zdraví prospěšné. Na statku U Podkovy máme jezdecký oddíl pro rodiče s dětmi. Už jsem byla nejmíň třikrát,“ chlubí se Verča.

„Víš, jak jsem byla loni u babičky na prázdninách?“ vpadne Verče do řeči Maruška. „Jsem tam viděla koně zapřažené do překrásného kočáru. I ty koně byli překrásní. Čtyři černí. A jak se hrdě nesli! Vezli asi nějakou princeznu. Taky bych se chtěla svést! Někam na zámek!“

„To já jsem viděla koně tahat v lese klády,“ povídá Verča s vážnou tváří. „Tatínek říkal, že pomáhají dřevorubcům při práci. A taky říkal, že to jsou valaši, ti koně, že hřebci by prý takovou těžkou práci nedělali.“

„A co to je ten hřebec?“ ptá se malinká panenka Baruška.

„To je kluk, kůň kluk, víš?“ odpovídá kvapně Mája.

„A holka je klisna a když má hříbátka, to víš, Baruško, co je hříbě?“ ptá se se vztyčeným prstíčkem Veronika.

„Mláďátko,“ přikyvuje Baruška.

„Ano, hříbě je mládě koně. A mamince od hříbátka říkáme kobyla.“

„Já už tomu přestávám rozumět,“ poškrábe se na bradě Baruška. „To je nějaké složité.“

Na obrázku jsou plastové figurky koňů
Koníčci dovádějí v ohradě

„A to není všechno!“ směje se Verča a ukazuje na černé hříbátko Vráňu. „Všimla sis, Baruško, že náš Vráňa má černou srst? Tak koníkům, kteří mají srst černou jako noc, říkáme vraník.

Bělouš má naopak srst bílou,“ skáče Verče do řeči Maruška.

„Ale nemusí být úplně bílý. Někteří bělouši mohou mít po těle různé barevné flíčky,“ trumfuje svými znalostmi Verča.

„Ale kůži pod srstí mají vždycky černou.“

„Na rozdíl od albína, že, který je také bílý, ale kůži má růžovou.“

„A oči červené.“

„A pokud se ti, Baruško, líbí tento zlatý kůň, líbí? Tak tomu se říká ryzák.“

„Velmi hezký bývá ale také plavák,“ doplňuje Marušku Verča. „Podívej se, jak se mu po hřbetu od hřívy až po ocas táhne tmavý pruh.“

„Těch koníků ale je,“ udiveně kouká Baruška. „A všichni jsou moc krásní. A mají nádherné oči!“

***

Farmář Lukáš a jeho pomocník Pepa kydají hnůj.

Barča se tomu nápadu hlasitě zasměje – jak to na Pepíčka vymyslela; že Pepa kydá hnůj.

Kdyby už Pepíček býval dojedl svačinu a hrál si teď tady s ní, určitě by to Barče nedovolil. Určitě by proti tomu kydání hnoje protestoval. Úplně Pepíčka vidí, jak se mračí, a slyší ho, jak přísně říká: statkář Pepa nikdy nekydá hnůj! Maximálně by pan statkář Pepa mohl na statku pomoct s přípravou podestýlky pro koně. Protože tomu dobře rozumí. Rozhodně by se ale nikdy nehrabal v koňské mrvě. Na to má svoje lidi.

Creatix Stáj s traktorem
Creatix Stáj s traktorem

Mezitím se Verča s Májou dali do hřebelcování koní. Samy dvě se dokáží postarat o celé stádo! Barča bere do ruky koníka za koníkem a podává je svým holkám. Panenky se usmívají, češou koníkům hřívu a vplétají do ní barevné pentličky.

„V sobotu pojedeme s Grošákem na dostihy,“ povídá Maruška, „musíme vymyslet, jak se tam dostaneme. Grošáček tam přece nemůže sám doběhnout. To by se unavil. A na závody musí být odpočatý. Aby vyhrál.“

„To je jasné,“ zakroutí hlavičkou Veronika, „koníci nikdy nechodí na závody po svých. Převezeme ho autem. V garáži u stáje máme přece přívěs pro koně.“

„A neobjednáme si raději velký transportér na přepravu koní? Aby měl Grošák pěkně pohodlíčko. Je tak obrovský a těžký…,“ stará se Mája.

„Terénní vůz s přívěsem bude myslím stačit,“ huláká ze stáje farmář Lukáš.

„Aby ne,“ přidává se koňský pomocník Josef, který zrovna něco nakládá na kolečko, „vždyť to naše autíčko má 200 koní! To nějakého toho koníčka jistě uveze.“

Creatix Stáj s traktorem
Creatix Stáj s traktorem

Ve dveřích do dětského pokoje se objevila Pepíčkova rozcuchaná hlava. „Barčo, co děláš? Budeš si se mnou něco vyrábět?“

„Už jsi dojedl? Jo? No sláva! Tak už si konečně pojď se mnou hrát s těmi koníky. Vyrábět budeme třeba zítra.“

„A co mám dělat?“ ptá se Pepíček a rozhlíží se po farmě. Panenky Maruška s Veronikou se opírají o ohradu. U nohou jim leží malá panenka Baruška, kartáč na hřebelcování koní, barevné mašličky a mrňavá židlička. Farmář Lukáš stojí v maštali a má v ruce lopatu. Opodál se válí vidle a stoh slámy. Před stodolou rozvážně kráčí statkář Pepa a tlačí kolečko. Na kolečku veze balík sena.

Na obrázku je plastová figurka hříbátka Vráni a kobyly, jeho maminky
Dnes budeme mít na oběd řepu. Je zdravá!

„Mno, co bys dělal,“ podrbe se Barča na krku. „Až dokydáš ten hnůj, tak si vlez na dvorku pod pumpu a pořádně se umyj, protože tady něco trochu zapách…,“ nedopověděla.

Pepíček vytřeštil oči: „Jaký hnůj?“

Barča se neudržela a začala se smát.

„Počkej, nechceš mi snad říct,“ Pepíček výhružně zvýšil hlas, „že jsi zase dala Pepu kydat hnůj?“

„Hihi,“ směje se Barča.

„Vždyť přece moc dobře víš, že to nesnáším!“ rozohnil se Pepíček. „Statkář Pepa je moje figurka! Pepa se nikdy nebude hrabat v hnoji!“ hrozí Barborce pěstičkou. „Pepa není žádný obyčejný sedlák, co mu z bot čouhá sláma! Je to pan statkář! Odborník na koně! Chovatel plemenných koní!“

A Barča se směje a směje, řechtá se jako kobyla.

doPohádky.cz | 19. 02. 2020, aktualizováno: 03. 05. 2020

Štítky: