O princezně na hrášku
Jeden princ se chtěl oženit, ale nikde nemohl najít opravdovou princeznu.
„Já bych se ženil, ale nemám s kým,“ naříkal princ.
„Tak neseď doma na zámku a vyraz do světa! Nějakou jistě najdeš,“ radila mu jeho maminka královna.
„Ba jo, máma má pravdu, vydej se do světa,“ přidal se ke královně král.
A tak princ šel. Procestoval svět křížem krážem. Na svých cestách potkal spousty dívek, co o sobě tvrdily, že jsou princeznami. Některé dívky jako princezny opravdu vypadaly a některé se jako princezny dokonce také uměly chovat. Jenže žádná z nich prince nepřesvědčila, že je opravdovou princeznou. Vždycky jí něco chybělo nebo přebývalo. Opravdovou princeznu nikde ne a ne najít.
Po čase marného hledání se princ vrátil ze světa domů. Byl stále velice zarmoucený, protože skutečně moc toužil po opravdové princezně.
„Neboj, nakonec jistě nějakou opravdovou princeznu najdeš,“ utěšovala ho královna matka.
Jednou večer se nad zámkem strhla veliká bouřka. Pršelo, hřmělo, blýskalo se, lilo jako z konve. A najednou někdo zaklepal na dveře.
Před zámkem stála princezna. Ale byla z toho deště a vichru celá mokrá, špinavá a rozcuchaná, takže jako princezna vůbec nevypadala. Přesto předstoupila před královskou rodinu a řekla: „Jsem princezna ze sousedního království.“
„Těžko je ti to uvěřit, jako princezna nevypadáš,“ kroutil hlavou král.
Královna ale králi pošeptala do ucha: „Počkej, králi, však se o tom přesvědčíme, co můžeme ztratit, když si ji malinko otestujeme? Vyzkoušíme si tu dívku, zda je to skutečně princezna.“
Královna šla do ložnice, ve které dívka měla přespat, a sundala z postele všechny peřiny i matraci a na samé dno té postele položila malé zrníčko hrachu. Na to zrníčko pak zpátky položila matraci a ještě přinesla dalších dvacet žíněnek a všechny je naskládala na tu matraci. Na vrch nakonec nakupila ještě dvacet měkkých peřin.
„Zde budeš dnes v noci spát,“ řekla později královna dívce a ukázala na tu horu měkkých matrací, žíněnek a peřin.
Ráno se pak dívky zeptala, jak se jí spalo.
„Ach, velmi špatně,“ odpověděla dívka. „Oka jsem skoro nezamhouřila. Ležela jsem na něčem tvrdém, co mě příšerně tlačilo, až mi z toho na zádech vyskočila modřina. Kdo ví, co tvrdého v té posteli bylo. Ale já jsem se vůbec nevyspala.“
Z toho, co dívka odpověděla, královna poznala, že mluví se skutečnou princeznou. Protože pouze opravdová princezna ucítí přes dvacet peřin a dvacet žíněnek malinké zrníčko hrachu. Nikdo jiný než opravdová princezna nemůže být tak citlivý.
A tak princ konečně našel opravdovou princeznu. Vzal si ji za manželku a byli šťastní. A to zrnko hrachu v den svatby spolu slavnostně uložili do královské klenotnice, kde si ho můžeš prohlédnout ještě i dnes, pokud ho ovšem už nesežraly myši.